2. díl  <     1. díl  < 

V našem představování dobrovolníků pokračujeme druhým dílem. Tentokrát si představíme Kateřinu Trčkovou. Terénní pracovnici TADY a TEĎ o.p.s., která je dlouholetou hospicovou dobrovolnicí. V rozhovoru třeba prozradí, jak probíhá plánování dobrovolnických návštěv v hospici.

První otázka, která mě napadla, je – jak přesně Vaše dobrovolničení vypadá, jakým činnostem se věnujete?

Věnuji se především společnému trávení volného času s pacienty – povídání a naslouchání, čtení, výtvarným a dalším ručním pracím.

A jak taková návštěva modelově vypadá?

Nahlásím svůj příchod na recepci a přesunu se k sociálním pracovnicím Martině a Ivě, kde si popovídáme o pacientech. Dostanu „tipy“, kam mohu zajít na návštěvu, promluvíme si o pacientech z mých minulých návštěv. A pak už vyrazím na jednotlivé pokoje.

Kdy a jak to všechno začalo? Jak jste se stala dobrovolníkem v hospici?

Ve stručnosti – před více než 10 lety jsem se začala o hospicovou péči podrobněji zajímat a chtěla jsem se stát dobrovolnicí v hospici. Tak jsem do Hospice svatého Lazara zatelefonovala, domluvila si osobní schůzku a od té doby sem pravidelně a moc ráda docházím.

… tak jsem do Hospice svatého Lazara zatelefonovala, domluvila si osobní schůzku a od té doby sem pravidelně a moc ráda docházím.

Říkáte přes deset let, to je dlouhá doba. Myslíte si, že jste byla připravena na to, co se v hospici může dít? Lze se vlastně dobře připravit?

Na ledacos jsem teoreticky i prakticky připravená byla, ale být připravena na vše není možné. Práce s lidmi je rozmanitá a jejich i mé reakce také. S některými si k sobě najdeme cestu velmi rychle, jindy to nějakou dobu trvá, také témata, o kterých si povídáme, bývají různá – osobní, pracovní atd…

Čemu se pracovně věnujete mimo hospic?

Jsem terénní pracovnice v TADY A TEĎ, o.p.s, věnuji se také dotykové terapii – shiatsu, angažuji se v plzeňském kolektivu Food Not Bombs.

To jsou emočně také náročné aktivity. Stává se někdy, že je vám v hospici nepříjemně nebo že se vám do něj vyloženě nechce?

V rámci svého docházení do hospicu mám volnost. Dokážu si tedy operativně dle svých dalších aktivit a zaměstnání naplánovat docházku. Nemám žádné „ordinační hodiny“ a jsem v tomto nezávislá. Je to pro mě také funkční psychohygienický mechanismus, kdy si můžu od hospice dovolit i pauzu. Takže pak se na dobrovolničení těším a chodím sem ráda.

Mluvíte v okolí o svém zapojení v hospici, komunikujete své dobrovolnické aktivity třeba s přáteli? Ptá se naopak někdo opačně Vás?

Někdy na toto téma přijde řeč či otázka, ale není to příliš časté. Z těch několika zmínek slýchám především pozitivní zpětnou vazbu směrem k hospici díky přímé či převzaté zkušenosti, kterou mí přátelé a známí mají.

Vnímáte nebo jste schopna zhodnotit co Vám dobrovolničení dává? A případně i co vám bere, vzalo (klidně v pozitivním i negativním smyslu)?

Je pro mě jedinečným setkáváním s druhými i sama se sebou, s lidskými příběhy. Velmi si toho vážím stejně tak jako nových zkušeností a poznání, která mi dobrovolničení přináší.

Máte nějakou oblíbenou vzpomínku nebo konkrétní zážitek spojený s dobrovolnictvím v hospici?

Za tu dobu to je spousta zážitků a emocí, ale jeden vypíchnout nelze. Spíše se mi stává, že se mi v nějaké situaci vybaví vzpomínka na konkrétního člověka nebo na nějaký konkrétní prožitek s ním. Mám je tedy vlastně všechny stále uložené někde uvnitř.

Hospic je o lidech, o zážitcích, ale je to i budova. Máte nějaké oblíbené místo – místnost?

Nemám jednu oblíbenou místnost, hospic je mým oblíbeným místem, v celé budově se cítím dobře.

Za tu dobu je to spousta zážitků a emocí, ale jeden vypíchnout nelze.

Pamatujete si na první kontakt s hospicem? Byla byste schopna nějak popsat svou emoci?

Není to sice emoce, ale pociťovala jsem (i přes lehké rozechvění) hluboký vnitřní klid.

Kdyby bylo možné v několika slovech přiblížit co je pro Vás hospic, jak byste jej popsala člověku, který o něm nic neví – vůbec jej nezná?

Místo laskavé péče, porozumění, bezpečí, přijetí, soucitu, přítomného okamžiku, vzpomínek, důstojnosti, podpory, respektu, opravdovosti, lásky, radosti a smutku, života a smrti…

Moc děkuji za rozhovor Kateřino a děkuji, že si na návštěvu hospice stále najdete chuť i čas.

Rozhovor vedl: Petr Kačírek

1. díl  < 

V prvním díle si představíme Šimona Pumra. Dlouholetého dobrovolníka, který se již stal pevnou součástí našeho hospicového týmu. Šimon mimo jiné organizuje pravidelné středeční hudební půlhodinky.

Dobrý den Šimone, jak přesně jste se k dobrovolnické činnosti dostal? Co vás přimělo se stát dobrovolníkem? Co byl iniciační okamžik?

Já asi nemohu přesně zmínit jeden okamžik. Spíše to byl proces. Dlouhá léta jsem se musel hodně snažit, abych uživil rodinu a děti na studiích. Sám jsem směl studovat jen při zaměstnání. Staral jsem se také o kostel a sborové účetnictví.

Asi nejzásadnější událostí bylo, když dlouholeté člence katedrální scholy a naší rodinné přítelkyni začalo vypovídat zdraví. Přišly občasné pobyty v nemocnici, pak LDN. Navštěvoval jsem ji prakticky denně a poznal atmosféru v těchto zařízeních. Pracují tam nepochybně špičkoví odborníci, personál je kvalifikovaný, a přece se tam něčeho nedostává.

Když jsme přijeli do hospicu, bylo to, jako by nás náhle obstoupili andělé. Znovu a znovu jsem si uvědomoval, že jsem v žádné jiné instituci nenašel takovou koncentraci laskavosti a trpělivosti. Je příjemné, potkávat se s anděli.

Do hospicu jsem pak chodil mnoho měsíců. Při tom jsem navázal přátelský vztah i s dalšími klienty, které jsem navštěvoval i když život přítelkyně dospěl do cíle.

S paní Ivanou jsme se po čase domluvili, že bychom měli mému docházení dát oficiální rámec, podepsal jsem zásady, dostal odznak dobrovolníka a bylo to….

Pracují tam nepochybně špičkoví odborníci, personál je kvalifikovaný, a přece se tam něčeho nedostává.

Co přesně v rámci své dobrovolnické činnosti děláte?

Naslouchám, vypravuju, čtu. A někdy jen držím za ruku, mlčím nebo tiše zpívám. Někdy jedeme s vozíkem na procházku v okolí hospicu, když to situace dovolila, jeli jsme třeba do restaurace na pizzu. Za jeden z pilířů dobrého fungování hospicu považuju čtvrteční mše svaté. Při těch pomáhám se zpěvem. Ve středu odpoledne sdílíme pravidelně s klienty radost z hudby.

Ano, pravidelné středeční půlhodinky. Jak Vás vlastně napadlo zrovna organizování hudebních půlhodinek?

To přišlo samo. V hospicu je spousta skvělých muzikantů, kteří se dovedou postarat o živou hudbu. Když jsem se ale o Vánocích po mši svaté zmínil, že jdu zpívat Rybovu mši, posteskla si jedna pacientka, že na tu se už nedostane.

Video záznam z televizního přenosu Rybovy mše jsem měl. Protože fyzické síly pacientů po půl hodině slábnou, záznam jsem v počítači prostříhal, přinesl reproduktory, nainstaloval plátno a videoprojektor. Během chvilky jsme se z hudby mohli radovat společně, jako bychom byli v Rudolfinu.

Pak následoval Händlův Mesiáš, Figarova svatba, Popelka, Carmen ….

Ukázalo se, že to dělá mně i klientům radost. Někdy je nás deset, někdy jsme dva, tak už to v hospicu chodí.

Naslouchám, vypravuju, čtu. A někdy jen držím za ruku, mlčím nebo tiše zpívám.

Přemýšlel jste někdy o tom, co vám dobrovolnictví dává? V čem shledáváte jeho přidanou hodnotu, o co vás naopak obírá, co vám bere? Je něco takového?

Pracuji v technickém oboru na vedoucí pozici, důraz je kladen na výkon, pro své spolupracovníky jsem tedy spíš „ten přísnej a často i nepříjemnej“. V hospicu jsem poznal, že je pro mne velmi blahodárné, když můžu být někde ten „hodnej“. Z hlediska profese technika nedokážu nějak věcně vyčíslit, co mi dobrovolnictví dává. Tak se schovávám za vysvětlení, že je to návykové.

O životě jsem se v hospicu za pár let bezpochyby naučil víc, než za předchozích 60 let života. Často se říká, že člověk nemá na to či ono čas.

Mnohokrát jsem si v životě ověřil, že když ušetřím čas tím, že neudělám v určité chvíli to, co bych měl, zjistím následně, že jsem v tom „ušetřeném“ čase vlastně nic kloudného neudělal. Naopak, smysluplně vynaložený čas mi vlastně nikdy nijak nechyběl…

Změnil se nějak pohled na hospic jako instituci, na jeho činnosti během Vašich aktivit?

Stále si nesmírně vážím té možnosti, do hospicu chodit a být tak trochu součást týmu. Vím také, že za některými maličkostmi se skrývá obrovské množství práce, která jak se říká „není vidět“. Pořád platí, že v hospicu pracují andělé, vím ale, že občas mají jen lidsky omezené síly.

Děkuji za rozhovor a především, děkuji za Vaši činnost.

Rozhovor vedl: Petr Kačírek