„Závod napříč Amerikou je pro mě magnet, kterým přitahuju pozornost k paliativní péči,” říká Martin Souček. Ještě před dvěma lety byl generálním ředitelem technologické společnosti, pracoval 12 hodin denně a do noci šlapal dlouhé tratě na kole. Když ho okolnosti donutily zpomalit a pozici opustit, rozhodl se postavit si do cesty další velkou výzvu – ujet 5000 kilometrů napříč Amerikou za 9 dní. Účast v extrémním závodu spojil s projektem Domestici a sbírkou, v níž chce vysbírat 10 milionů na podporu paliativní péče. První cíl Martin spolu s parťákem Tomášem Navrátilem letos v červnu splnil. Druhý je na dobré cestě i díky manželům Vlčkovým, kteří se po závodě rozhodli každý dar ve sbírce dorovnat. O tom, proč se v životě rozhodl nahradit jeden extrém druhým, o zkušenosti z australské LDN, a také o tom, jaké je po dvou letech příprav projet úspěšně cílem, si povídal v rozhovoru s Mgr. Gabrielou Bártovou z Centra paliativní péče.
Dnes je 18. července. Kde jsi byl, Martine, měsíc zpátky?
Dobrá otázka, to byl třetí den závodu. Měli jsme příjemnou rezervu, protože první den v kalifornské poušti nám foukalo do zad a jelo se skvěle. Jenže i taková rezerva se může rychle rozpustit, pět dnů do konce závodu jsem si vůbec nedovoloval pomýšlet na to, jestli to zvládneme nebo ne. V takovém závodě jako je RAAM (Race Across America) je třeba bojovat o každý kilometr a nepodléhat dobré ani špatné aktuální situaci.
Co je RAAM (Race Across America)?
Race Across America (RAAM) je nejtěžší silniční závod na světě. Během 9 dní závodníci překonávají trasu dlouhou 3000 mil (4836 km) z Oceanside v Kalifornii do Boardwalk v New Jersey. Šlapou nepřetržitě a štafetovým způsobem přes čtyři časová pásma, všechna hlavní severoamerická pohoří, žhavé pouště i nekonečné roviny. Martin Souček a Tomáš Navrátil jsou prvním českým dvoučlenným týmem, který RAAM dokončil, a to za 8 dní a 8 hodin.
Tu špatnou jste koneckonců zažili hned zkraje. Tvému parťákovi Tomášovi se druhý den udělalo zle a nemohl jet tak, jak bylo v plánu.
Krizi jsme měli oba. Tom na začátku, takže jsem za něj jel déle, mně zase potom naměřili špatné hodnoty laktátu a měl jsem spánkovou krizi, takže Tomáš jel zase déle za mě. V tom se ukázala krása jízdy ve dvojice, i když je v mnoha věcech náročnější, než když jedeš sám za sebe.
S Tomášem jste se až na výjimky a delší noční pauzy střídali po 15 minutách. Dokázal jsi při takovém tempu střídání mít na kole nějaké hlubší myšlenky?
Jak kdy. Svým způsobem jsem byl v tranzu, snažil se nerozptylovat tím, co do závodu nepatří, ale hodně jsem vnímal, kudy jedu. Když jsem jel hodiny a hodiny v kontinuálním dešti a bouřce v Kansasu, kde jsou nekonečné roviny, hlavu jsem úplně vypnul a jen se díval na přední kolo. Nejnáročnější pak byly nebezpečné dálnice, kde za námi nemohlo jet doprovodné auto a ve chvíli, kdy dva pruhy z pěti odbočovaly jsem se musel přesunout ke středu přes ty rychlé pruhy. Takových dálnic bylo celkem asi 500 kilometrů. Zažil jsem ale i euforické chvíle, kdy ke mě přicházela spousta myšlenek a nápadů. Vlastně jsem čekal, že to bude mentálně mnohem horší.
Měnila se schopnost vnímat okolí postupně s dalšími dny, kdy jste spali jen po 3 hodinách?
Spánková deprivace byla naopak lepší a lepší. Asi čtvrtý den si tělo zvykne, že v takovém režimu musí fungovat a stačí mu to, alespoň tak jsem to měl já. Nicméně druhá polovina závodu byla z hlediska prostředí daleko míň zajímavá, než první. První byla naopak neuvěřitelná. Ze třinácti zemí, které jsme projeli, je těch prvních sedm každá úplně jiná. Změní se krajina, architektura, podnebí, oblečení lidí i jejich vozový park. To pro mě bylo nejvíc fascinující, projet v tak krátkém čase Ameriku napříč a vnímat, jak se proměňuje. Když jsme se třeba ve třech čtvrtinách trasy podívali na mapu zpátky, vůbec jsme nechápali, že jsme ujeli takovou vzdálenost.
Měli jste možnost se i potkávat s místními lidmi?
To spíš před závodem, ale i během něj jsem mluvil s několika fanoušky různě po cestě a ta setkání byla moc příjemná. Všichni byli nadšení z toho, že jedeme na podporu paliativní péče. V Ohiu na nás v noci u trati čekala Američanka s českou vlajkou, které mohlo být určitě přes 60 let a před rokem jí umíral manžel na rakovinu. V podstatě každý měl s paliativou spojený nějaký osobní příběh.
Jaké bylo se po dvou letech intenzivních příprav blížit do cíle?
Uvědomění, že jsme to dokázali, přišlo nějakých 200 – 300 kilometrů před cílem. To je ta chvíle, kdy prožíváš radost z vítězství. Při samotném dojezdu do cíle přišla bouřka, hodně se ochladilo a poslední kilometry lilo. Poprvé během závodu jsme byli úplně zmrzlí. Tělo opustilo nějaký svůj zautomatizovaný režim, kdy jsem měl pocit, že takhle můžu jet neomezeně dlouho, a začala přicházet únava. Dvě hodiny po dojetí – cvak, jako když vypneš automatickou pračku – a najednou bych nezvládl ujet ani metr.
Takže při projetí cílovou páskou už to není euforická radost…
Ne, spíš takové uklidnění, pocit, že mám splněno, že budeme moci pokračovat v hlavním poslání, které Domestici nesou. Říkat: ‘nezvládli jsme to, nevadí, pojďme se bavit o paliativní péči,’ to by nefungovalo. Radost přichází postupně, doteď, čím dál víc. Závod je tak intenzivní, že se do tebe propíše. Jako by člověk neustále každou buňkou nasával, co se děje okolo. A všechny zážitky postupně ožívají ve vzpomínkách. Každý den jsem víc a víc naplněný, spíš ale prožitkem, než úspěchem. Je to můj první závod, který zpětně vůbec nehodnotím po stránce sportovního výkonu. Nemám potřebu říkat ‘dokázali jsme ujet nejtěžší silniční závod’. Je mi poprvé v životě úplně jedno, jak jsem uspěl já osobně. Navíc náš projekt zdaleka není u konce. Pomyslný pohár můžu zvednout nad hlavu až ve chvíli, kdy v naší sbírce bude 10 milionů.
Sbírka, o které je řeč, rozdělí rovným dílem vybrané peníze mezi Centrum paliativní péče, Fórum mobilních hospiců a Hospic svatého Lazara. K dosažení bláznivé mety 10 milionů korun výrazně přispělo gesto manželů Vlčkových, kteří každý dar znásobí dvěma. Jak k té spolupráci došlo?
Ondřeji Vlčkovi jsem psal kvůli podpoře projektu už v únoru. Propojení s jeho společností Gen mi přišlo skvělé, protože v závodu projíždíme jen 50 mil od jejich arizonského sídla. Jde o americkou firmu, jejíž prezident má jasnou vazbu na paliativní péči v Česku – a my se závodem v Americe snažíme vybrat peníze právě pro ni. Vůbec ale na mé zprávy nereagoval, tak jsem to pustil z hlavy. Ráno po závodu jsem dostal e-mail, ve kterém stálo: ‘Martine, teď je správný čas na odpověď. Vaše maily jsem zachytil a záměrně neodpovídal, ale sledoval jsem, jak si vedete. Moc vám gratuluju k tomu, co jste dokázali a tady je moje nabídka. Znásobím každý dar dvěma. Ondřej Vlček.’ To, jak se k podpoře postavil a jakým způsobem odpověď načasoval, bylo prostě neuvěřitelné.
Nezbytnou součástí závodu, který dal celému projektu jméno, jsou domestici, podpůrný tým, bez kterého ani nejde závod jet. Jak moc byla myšlenka, že závod je jen prostředek k vyšší misi, sdílená i zbytkem týmu?
Na závod jsme se chystali řadu měsíců, o tom, co je hlavním posláním, všichni věděli, ale za celou dobu jsme neměli možnost to hlouběji probrat. Věděl jsem, že pro některé z nich to téma moc důležité není, pro jiné to byl důvod, proč to celé dobrovolně absolvují. Během závodu jsem cítil čím dál víc, že jsme se kolem té myšlenky, proč tu jsme, daleko víc semkli. Všechny to nějakým způsobem posunulo. Asi není překvapení, že kluci, pro které to téma bylo naprosto zásadní, o něm vůbec nedokázali mluvit.
Kdo jsou domestici?
Domestik je v cyklistice člen týmu, který má za úkol doprovodit lídra do cíle v co nejlepší fyzické i psychické kondici. Je to podobný úkol jako mají příbuzní těžce nemocných a umírajících – pomoci dostat své blízké do cíle, kterým je konec života. Být jim nablízku. Zvládnout poslední etapu se ctí. Stejně jako na závod je možné se i na tuto hraniční životní situaci připravit. Proto Martin Souček vytvořil projekt Domestici a vytyčil si metu vybrat 10 milionů korun na podporu paliativní péče u nás. Vybranou částku rovným dílem rozdělí mezi Centrum paliativní péče, Fórum mobilních hospiců a Hospic svatého Lazara.
Ty sám jsi, Martine, o paliativní péče podle svých slov před dvěma lety nic moc nevěděl. A také jsi tehdy byl přesvědčený, že závod jako RAAM nikdy nepojedeš. Co se změnilo?
Je to tak, to rozhodnutí přišlo ze dne na den v půlce srpna 2022. Už v dubnu jsem odešel z pozice ve vrcholovém managementu, protože nebyla dál slučitelná s péčí o moje dcery. Odcházel jsem hodně vyčerpaný, s mizernou životosprávou a autoimunitními potížemi, takže mě to svým způsobem zachránilo. Ale ve chvílí, kdy mi skončil hlavní pracovní poměr, jsem narazil na jiný problém. Trpěl jsem pocitem nenaplnění. Ještě 14 dní po odchodu z funkce jsem si ráno bral oblek a jezdil do zasedačky na schůzky, které jsem si cíleně vytvářel, i když jsem nemusel. Postupně mi přestaly zvonit telefony, neměl jsem co rozhodovat. Šel jsem domů se seznamem věcí, co bych chtěl dělat – kolem domu, na zahradě, studovat druhou vysokou školu… Ale nic mě nebavilo, nic pro mě nemělo velký smysl. Dokonce jsem přestal jezdit na kole, které bylo poslední roky mojí vášní.
Chyběl ti v životě jasný cíl…
Je to tak. Přesně si pamatuju tu srpnovou noc – bylo to na svatbě mého bráchy – kdy jsem se rozhodl, že si chci postavit do cesty závod Race Across America. Dřív jsem na něj nepomyslel, protože je neskutečně náročný. Nejde jet, aniž bych se na něj dlouho připravoval. Byla to další intenzivní věc, pro kterou jsem se mohl nadchnout. A hned záhy jsem věděl, že chci svojí účast v něm spojit s tématem konce života.
Proč sis vybral právě tohle téma?
Už pár měsíců před samotným odchodem z práce se začal víc věnovat osobnímu rozvoji. Šel jsem na týdenní pobyt do tmy, byl jsem na semináři, který se věnoval různým etapám života a jeho podstaty, dotkli jsme se i toho, jak dnes málo a neradi mluvíme o smrti. Takže když jsem pak v létě přemýšlel, s jakým tématem účast v závodu spojit, poměrně rychle jsem měl jasno, že právě na tohle chci posvítit. Pak už byla krátká cesta k podpoře paliativní péče. Nechtěl jsem jen tlachat o smrti, pasovat se do role někoho, kdo boří tabu. Chtěl jsem něco změnit. Od svojí ženy, která před lety pečovala o umírající maminku, jsem věděl, co znamená paliativní péče. A právě tu jsem se rozhodl podpořit sbírkou.
Podobný obrat se ale ve tvém životě už odehrál. Před 18 lety jsi odešel z práce a odjel do Austrálie, kde ses s tématem umírání intenzivně potkal.
Ano, Tehdy jsem se rozvedl a podobně jako teď jsem opustil slibně rozjetou kariéru, čemuž nikdo moc nerozuměl. Podobně jako teď jsem chtěl udělat něco pro sebe, a zároveň to spojil s něčím společensky užitečným. Chtěl jsem odjet studovat angličtinu a hned mi bylo jasné, že to nebude do Anglie, že chci někam daleko. Rozhodl jsem se pro Austrálii a už v Česku jsem věděl, nevím proč, že si tam chci vydělávat péčí o staré lidi. Měl jsem dost úspor na to, abych jen chodil do školy a válel se na pláži, ale já si vyčlenil peníze na měsíc a zařekl se, že do té doby si najdu práci a na další úspory už nesáhnu.
Jak tvrdé to bylo?
Už jen získat práci pečovatele bylo těžké. Rozeslal jsem přes 100 životopisů a absolvoval během prvního měsíce 32 pohovorů. Ale neměl jsem žádnou kvalifikaci a během pohovorů jsme museli ukázat, že už něco umíme. Řekli nám – je oběd, tady je deset stařečků, běžte je nakrmit. Já odkoukával krmení, polohování a přebalování od holek, které tam byly se mnou. Když už jsem na tom byl na tom tak, že jsem celé dny jedl jen toastový chleba s kečupem, protože peníze na měsíc došly, zavolali z jednoho domova, že mě berou. A jestli prý jsem ochotný vzít hned další týden pět nočních služeb za sebou.
To je celkem ostrý start…
Navíc jsem musel chodit do školy. Tam jsem byl od devíti do čtyř, vysprchoval se, sedl na kolo a jel přes celou Sydney na kole do práce. Od sedmi do sedmi jsem měl noční, kde jsme byli dva na třeba 200 pacientů. A ráno zase do školy. Pět dní jsem v podstatě nespal. Spolubydlící Megan, která dělala veterinu, mi pak dala nějaký povzbuzovák pro koně. Pamatuju si jako dneska, jak jsem šel do školy, čekal jsem na semaforu, a najednou se mi rozbušilo srdce hlasitěji, než cvakal ten semafor. Tak jsem spolubydlící řekl, že prášek pro koně už radši nechci.
Jaké bylo se tak nablízko potkávat se smrtí?
Ta zkušenost nebyla vůbec paliativní. Místo, kde jsem pracoval, byla klasická LDN, tvrdá, zdravotnická, nic víc. Umírání tu bylo na denním pořádku. Některé holky se k pacientům chovaly dost krutě, braly je stylem kus za kus, bez špetky empatie. Já byl oblíbený, protože jsem se o pacienty zajímal, komunikoval s nimi, a to vlastně dost pomáhalo i mně. Odcházel jsem s tím, že takovou práci zvládnu, a že je opravdu naplňující. Po návratu domů jsem tuhle zkušenost ale úplně zavřel a ani mě později vědomě nevedla k tomu, abych v závodě podpořil právě téma umírání. Teprve zpětně mi došlo, že ji mám někde vzadu uloženou.
Ty jsi téma v rámci projektu vynesl hodně aktivně. Nejen jako něco, na co ukazuješ – ‘sem prosím pošlete peníze’. Stal jsi se ambasadorem paliativní péče, mluvíš o ní při všech veřejných vystoupeních tlumočíš ho možným partnerům projektu Domestici. Jaké to pro tebe je?
Není to snadné, ale o to zajímavější. Snažím se neustále vzdělávat, abych se nedopustil nějakého zkreslení nebo mystifikace, stále si to téma osahávám. První půlrok jsem paliativní péči studoval opravdu intenzivně – jací jsou poskytovatelé, co paliativní péče znamená z pohledu medicíny, z pohledu sociální služby, jak se financuje a tak dále. Postupně se dostávám k tomu, že je mi vlastní mluvit hlavně o tom, proč máme paliativní péči chtít, proč o ní vědět a kdy ji potřebujeme. Nemám být ten, kdo vysvětluje, co to je, nemám ambici stát vedle odborníků, kteří to dokáží daleko lépe. Já chci v lidech vzbudit především zájem, aktivovat je, přitáhnout – aby pak sami měli chuť konzumovat odborníky, kteří mluví nesmírně zajímavě, ale jen pro ty, kteří jsou tématu otevření. To je moje úloha.
Jakou máš od lidí zpětnou vazbu?
Krásnou, motivující. Dělám něco, co lidi přitahuje, ať už je to závod nebo příprava na něj a vlastně mimochodem jim řeknu, že to dělám pro něco. Někoho to trefí, někoho ne, ale jsem v pozici, kdy jim můžu něco říct, mám magnet, který si přitáhne jejich pozornost.
Co by sis přál, aby si tví fanoušci a posluchači uvědomili?
Dokud pro nás nebude důležité co se děje na konci života – protože pořád to je život – bude nám z umírání úzko. Je to podobné jako v závodě, v něm taky nemůžu zavřít oči 200 km před cílem a říct si, že to nějak dopadne. Pokud nebudeme žít vědomě až do konce, okrádáme kus života sami sebe, ale i svoje blízké, pro které touhle zkušeností něco důležitého začíná. A máme částečně ve svých rukou, jestli ta zkušenost bude dobrá, nebo špatná. Špatná je, když se ani nestihneme vidět a žijeme pak s tím, že ten táta, máma, brácha, byli v nemocnici sami. Protože jsme na to předtím nemysleli a říkali si, že to nějak dopadne. Jenže pak je pozdě, náš blízký je pryč a vy tu zůstáváte s pocitem, že to šlo udělat líp.