2. díl < 1. díl <
V našem představování dobrovolníků pokračujeme druhým dílem. Tentokrát si představíme Kateřinu Trčkovou. Terénní pracovnici TADY a TEĎ o.p.s., která je dlouholetou hospicovou dobrovolnicí. V rozhovoru třeba prozradí, jak probíhá plánování dobrovolnických návštěv v hospici.
První otázka, která mě napadla, je – jak přesně Vaše dobrovolničení vypadá, jakým činnostem se věnujete?
Věnuji se především společnému trávení volného času s pacienty – povídání a naslouchání, čtení, výtvarným a dalším ručním pracím.
A jak taková návštěva modelově vypadá?
Nahlásím svůj příchod na recepci a přesunu se k sociálním pracovnicím Martině a Ivě, kde si popovídáme o pacientech. Dostanu „tipy“, kam mohu zajít na návštěvu, promluvíme si o pacientech z mých minulých návštěv. A pak už vyrazím na jednotlivé pokoje.
Kdy a jak to všechno začalo? Jak jste se stala dobrovolníkem v hospici?
Ve stručnosti – před více než 10 lety jsem se začala o hospicovou péči podrobněji zajímat a chtěla jsem se stát dobrovolnicí v hospici. Tak jsem do Hospice svatého Lazara zatelefonovala, domluvila si osobní schůzku a od té doby sem pravidelně a moc ráda docházím.
… tak jsem do Hospice svatého Lazara zatelefonovala, domluvila si osobní schůzku a od té doby sem pravidelně a moc ráda docházím.
Říkáte přes deset let, to je dlouhá doba. Myslíte si, že jste byla připravena na to, co se v hospici může dít? Lze se vlastně dobře připravit?
Na ledacos jsem teoreticky i prakticky připravená byla, ale být připravena na vše není možné. Práce s lidmi je rozmanitá a jejich i mé reakce také. S některými si k sobě najdeme cestu velmi rychle, jindy to nějakou dobu trvá, také témata, o kterých si povídáme, bývají různá – osobní, pracovní atd…
Čemu se pracovně věnujete mimo hospic?
Jsem terénní pracovnice v TADY A TEĎ, o.p.s, věnuji se také dotykové terapii – shiatsu, angažuji se v plzeňském kolektivu Food Not Bombs.
To jsou emočně také náročné aktivity. Stává se někdy, že je vám v hospici nepříjemně nebo že se vám do něj vyloženě nechce?
V rámci svého docházení do hospicu mám volnost. Dokážu si tedy operativně dle svých dalších aktivit a zaměstnání naplánovat docházku. Nemám žádné „ordinační hodiny“ a jsem v tomto nezávislá. Je to pro mě také funkční psychohygienický mechanismus, kdy si můžu od hospice dovolit i pauzu. Takže pak se na dobrovolničení těším a chodím sem ráda.
Mluvíte v okolí o svém zapojení v hospici, komunikujete své dobrovolnické aktivity třeba s přáteli? Ptá se naopak někdo opačně Vás?
Někdy na toto téma přijde řeč či otázka, ale není to příliš časté. Z těch několika zmínek slýchám především pozitivní zpětnou vazbu směrem k hospici díky přímé či převzaté zkušenosti, kterou mí přátelé a známí mají.
Vnímáte nebo jste schopna zhodnotit co Vám dobrovolničení dává? A případně i co vám bere, vzalo (klidně v pozitivním i negativním smyslu)?
Je pro mě jedinečným setkáváním s druhými i sama se sebou, s lidskými příběhy. Velmi si toho vážím stejně tak jako nových zkušeností a poznání, která mi dobrovolničení přináší.
Máte nějakou oblíbenou vzpomínku nebo konkrétní zážitek spojený s dobrovolnictvím v hospici?
Za tu dobu to je spousta zážitků a emocí, ale jeden vypíchnout nelze. Spíše se mi stává, že se mi v nějaké situaci vybaví vzpomínka na konkrétního člověka nebo na nějaký konkrétní prožitek s ním. Mám je tedy vlastně všechny stále uložené někde uvnitř.
Hospic je o lidech, o zážitcích, ale je to i budova. Máte nějaké oblíbené místo – místnost?
Nemám jednu oblíbenou místnost, hospic je mým oblíbeným místem, v celé budově se cítím dobře.
Za tu dobu je to spousta zážitků a emocí, ale jeden vypíchnout nelze.
Pamatujete si na první kontakt s hospicem? Byla byste schopna nějak popsat svou emoci?
Není to sice emoce, ale pociťovala jsem (i přes lehké rozechvění) hluboký vnitřní klid.
Kdyby bylo možné v několika slovech přiblížit co je pro Vás hospic, jak byste jej popsala člověku, který o něm nic neví – vůbec jej nezná?
Místo laskavé péče, porozumění, bezpečí, přijetí, soucitu, přítomného okamžiku, vzpomínek, důstojnosti, podpory, respektu, opravdovosti, lásky, radosti a smutku, života a smrti…
Moc děkuji za rozhovor Kateřino a děkuji, že si na návštěvu hospice stále najdete chuť i čas.
Rozhovor vedl: Petr Kačírek