1. díl <
V prvním díle si představíme Šimona Pumra. Dlouholetého dobrovolníka, který se již stal pevnou součástí našeho hospicového týmu. Šimon mimo jiné organizuje pravidelné středeční hudební půlhodinky.
Dobrý den Šimone, jak přesně jste se k dobrovolnické činnosti dostal? Co vás přimělo se stát dobrovolníkem? Co byl iniciační okamžik?
Já asi nemohu přesně zmínit jeden okamžik. Spíše to byl proces. Dlouhá léta jsem se musel hodně snažit, abych uživil rodinu a děti na studiích. Sám jsem směl studovat jen při zaměstnání. Staral jsem se také o kostel a sborové účetnictví.
Asi nejzásadnější událostí bylo, když dlouholeté člence katedrální scholy a naší rodinné přítelkyni začalo vypovídat zdraví. Přišly občasné pobyty v nemocnici, pak LDN. Navštěvoval jsem ji prakticky denně a poznal atmosféru v těchto zařízeních. Pracují tam nepochybně špičkoví odborníci, personál je kvalifikovaný, a přece se tam něčeho nedostává.
Když jsme přijeli do hospicu, bylo to, jako by nás náhle obstoupili andělé. Znovu a znovu jsem si uvědomoval, že jsem v žádné jiné instituci nenašel takovou koncentraci laskavosti a trpělivosti. Je příjemné, potkávat se s anděli.
Do hospicu jsem pak chodil mnoho měsíců. Při tom jsem navázal přátelský vztah i s dalšími klienty, které jsem navštěvoval i když život přítelkyně dospěl do cíle.
S paní Ivanou jsme se po čase domluvili, že bychom měli mému docházení dát oficiální rámec, podepsal jsem zásady, dostal odznak dobrovolníka a bylo to….
Pracují tam nepochybně špičkoví odborníci, personál je kvalifikovaný, a přece se tam něčeho nedostává.
Co přesně v rámci své dobrovolnické činnosti děláte?
Naslouchám, vypravuju, čtu. A někdy jen držím za ruku, mlčím nebo tiše zpívám. Někdy jedeme s vozíkem na procházku v okolí hospicu, když to situace dovolila, jeli jsme třeba do restaurace na pizzu. Za jeden z pilířů dobrého fungování hospicu považuju čtvrteční mše svaté. Při těch pomáhám se zpěvem. Ve středu odpoledne sdílíme pravidelně s klienty radost z hudby.
Ano, pravidelné středeční půlhodinky. Jak Vás vlastně napadlo zrovna organizování hudebních půlhodinek?
To přišlo samo. V hospicu je spousta skvělých muzikantů, kteří se dovedou postarat o živou hudbu. Když jsem se ale o Vánocích po mši svaté zmínil, že jdu zpívat Rybovu mši, posteskla si jedna pacientka, že na tu se už nedostane.
Video záznam z televizního přenosu Rybovy mše jsem měl. Protože fyzické síly pacientů po půl hodině slábnou, záznam jsem v počítači prostříhal, přinesl reproduktory, nainstaloval plátno a videoprojektor. Během chvilky jsme se z hudby mohli radovat společně, jako bychom byli v Rudolfinu.
Pak následoval Händlův Mesiáš, Figarova svatba, Popelka, Carmen ….
Ukázalo se, že to dělá mně i klientům radost. Někdy je nás deset, někdy jsme dva, tak už to v hospicu chodí.
Naslouchám, vypravuju, čtu. A někdy jen držím za ruku, mlčím nebo tiše zpívám.
Přemýšlel jste někdy o tom, co vám dobrovolnictví dává? V čem shledáváte jeho přidanou hodnotu, o co vás naopak obírá, co vám bere? Je něco takového?
Pracuji v technickém oboru na vedoucí pozici, důraz je kladen na výkon, pro své spolupracovníky jsem tedy spíš „ten přísnej a často i nepříjemnej“. V hospicu jsem poznal, že je pro mne velmi blahodárné, když můžu být někde ten „hodnej“. Z hlediska profese technika nedokážu nějak věcně vyčíslit, co mi dobrovolnictví dává. Tak se schovávám za vysvětlení, že je to návykové.
O životě jsem se v hospicu za pár let bezpochyby naučil víc, než za předchozích 60 let života. Často se říká, že člověk nemá na to či ono čas.
Mnohokrát jsem si v životě ověřil, že když ušetřím čas tím, že neudělám v určité chvíli to, co bych měl, zjistím následně, že jsem v tom „ušetřeném“ čase vlastně nic kloudného neudělal. Naopak, smysluplně vynaložený čas mi vlastně nikdy nijak nechyběl…
Změnil se nějak pohled na hospic jako instituci, na jeho činnosti během Vašich aktivit?
Stále si nesmírně vážím té možnosti, do hospicu chodit a být tak trochu součást týmu. Vím také, že za některými maličkostmi se skrývá obrovské množství práce, která jak se říká „není vidět“. Pořád platí, že v hospicu pracují andělé, vím ale, že občas mají jen lidsky omezené síly.
Děkuji za rozhovor a především, děkuji za Vaši činnost.
Rozhovor vedl: Petr Kačírek